Mizerní #1

6. may 2016 at 19:35 | Ҽ. |  literární dehonestace
laciní a znepokojivý.



Nikdy jsem nebyl tak šíleně okouzlen, ani když to půvabné ono s očními linkami velvetovské Nico se všemi ženskými kouzly (konkrétně dvěma) od pasu nahoru a s nezpochybnitelným mužstvím mezi hladkými stehny protáhlo svým malým nosíkem tu obrovskou kokainovou larvu. Spíše jsem byl tak očarován, jak jen může blázen být z pohledu do nicoty, protože to, co si momentálně zabralo moji veškerou pozornost, nebylo tak obscénní jako šňupající potomek Herma a Afrodity svlečen do úplné nahoty.

Mimi nebyla vlastně zas až tak zvláštní. Byla jen ublíženým revoltujícím poetou donuceným k obskurnostem, proto ji občasné návraty mého libida z opiové impotence tak trošku urážely. Pak se z Nico změnila na Venus in Furs a pak se pro mě na chvilku stala mužem stimulanty dovedeným do animální zuřivosti. Za perfektní oblouky jejich nehtů se usazovala červená ve snaze ze mě vydrápat bestialitu a krev tekla hustější.

Nikdy jsem nebyl tak očarován… ani na morfinu. Morfin byl jako krásný sen, který se táhl od úsvitu až do soumraku, ale v momentě, kdy ho nemáte a spánek by se vám hodil nejvíc, spánek nepřijde. Vaše duše drží vigílii za tělo, které se na nekonečně dlouhou dobu stalo mučírnou pro sebe samo. Já osobně na tom s opiáty nikdy nebyl tak zle, ale třeba tady Koťátko by mohl vyprávět.

Pak se prostor a čas se slil v jedno. Vrátný v mé hlavě mezi fyziologickou a psychologickou úrovní si hodil dvacet a najednou jsem vnímal to, co pudový diktátor, který velel přežít, vyhodnotil jako nepotřebné. Viděl jsem pravou podstatu všeho, nebo spíš jen malé zlomky, které v ten moment dokázaly překonat jindy nepropustitelné hranice lidského rozumu. Viděl jsem slunečnice jako Van Gogh a přemýšlel o věci jako Kant a pod hvězdou halucinace a pod znakem kružnice, kterou protínala šipka klikatící se jako blesk, jsem vstoupil do squattu.

Ale pořád to nebylo ono. Byl jsem nespokojený. Chtěl jsem celý svět a dostal jsem ho až v momentě, kdy jsem ho chtít přestal. Nebylo k tomu třeba ani tolik probděných nocí a poblitých rohů ulic.

Bylo chladné jarní ráno a květiny na louce se choulily do sebe a chránily tak všechno, co měly - svou skromnou krásu. Noc před svým odchodem vyhnala do polí vodnáře, kteří ze svých džbánů vylili do polí mlhu, a já jsem tehdy strašně zuřil.

Potřeboval jsem být sám a někde se vykřičet. Trpěl jsem ukrutnou zimou a tělo, které se den předtím zaprodalo víru bestiálního života, dávalo všechny zbytky sil do marné snahy se zahřát. Zoufale jsem se chtěl vrátit do konejšivé náruče starých polštářů, ve které bych se za těchto okolností bál i pootočit, jenomže na tomto tažení se zbabělý ústup trestal nábojnicí do zad. Vrátit jsem se teď nemohl.

Vkročil jsem do mokré trávy, která mi po pár krocích zmáčela nohavice, směrem k mohutného dubu uprostřed louky. Sedl jsem si na lavičku pod košatým stromem a ztracen v ideách vyrýval mincí čáry do vlhkého dřeva. Byla taková mlha, že mi připadalo, jakoby mléčný opar zchlazoval do ruda rozžhavené šelmy mých myšlenek. Byl jsem najednou tak opilý prostou krásou všedního rána, že mě pošetile napadlo se světa zeptat na všechny ty otázky, které mi v noci nedaly spát a neustále mi plnily sklenici alkoholem.

A svět mi odpověděl. Než vesmír se sebe stáhl tu dlouhou černou kápi a vysypal si z rukávů všechna esa, moje třetí oko bylo stejně slepé jako ty dvě další. Zcela přesně si pamatuju to ráno, kdy jsem na té staré lavičce dle všech konvencí zbláznil.

A bylo to nádherné.
 

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement