Dopisy z Imaginária #1

6. november 2015 at 21:12 | Ҽ. |  literární dehonestace
RR, ke konci




V jednom okamžiku se mi zdá, že vidím plačícího ďábla, ale kdo ví. Tyto dny se vůbec necítím spjat s realitou. Je to následek substituční léčby, po které mi chybíš čím dál míň a myšlenky maj tupější hrany.

Jsem na opuštěném stadiónu. Je podzim a vítr škodolibě cuchá zelené vlasy němým divákům vyrůstajících z chátrajících tribun. Vtíravý chlad nemizí a já se nerozpouštím v noci. Jak hluboko musí jehla proniknout, aby dvě části mnohovesmíru spojily své hranice...

...abys tu na tu čtyřhodinovou věčnost mohl být se mnou.

Odtáhnu od sebe čertovský drápek zarývajcí se mi do předloktí a hodím ho do tmy zalévající mi kotníky, načež zvednu nohy a stočím se do neuspořádaného klubka na staré lavici, protože mi najednou příjde, že moje tělo neunese váhu hlavy.


Apaticky zírám do noci se zlověstným nádechem honu na čarodějnice a ty nepřicházíš. Stadion mlčí a nikdo se nezvedá k potlesku, jen někdě dole, daleko pod zemí, kam jsem odhodil tu zbytečnou parádu, co mi jako mor hnízdila v hrudníku...

...tak tam někde u ohňů bublá moje vina.


Cinkáš mincemi v kapse, když slyšíš kukačku, a při konverzaci se houpeš na patách. Možná už si nikdy nikdy nevzpomenu. Možná už zítra ráno se probudím, mrtvolně bledý a s rýhami od dřeva vytlačenými do tváře a řeknu si, že už tě nechci.

 

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement