Polaroid Dee

22. september 2015 at 12:46 | Ҽ. |  literární dehonestace
Protože se musím udržet produktivní.


Kamenné desky stolů chladně odrážely žluté světlo zářivek a květina zavěšená u stropu vypadala, jakoby byla v posledním tažení. Stál před pultem, za kterým se jako nerudná perla skvěla obsluha, a dumal nad tím, který název kávy bude umět přečíst bez chyby.

Žádný svatý muž nemohl být v tu chvíli blíže věčnému království, než Dee Polaroid s kelímkem černé, která ho příjemné pálila do dlaně. Ztratil se nerudné perle z očí do husté mlhy a cítil, že napuchlé mraky nad ním jsou těhotné možnostmi. Ofrklí londýnští holubi mu stoicky uhýbali z cesty, když jeho oči zakalené snem proplouvaly nad chodníkem kolem rušné silnice.

Při překročení pomyslné hranice mezi racionálním světem a nemožným dostal náhlý pocit, že v mezeře mezi dvěma náklaďáky cítí přítomnost. Cítil ji mezi ztuhlými těly s pažemi zimomřivě přitáhnutýma k tělu i v napůl dopitém kelímku. Dal by to za vinu omamným výfukovým zplodinám, kdyby šlo o paranoidní představu, že je sledován. Byla to nejasná předtucha, která se mu mezi prsty kroutila jako cigaretový kouř.

Šel kolem doků tak dlouho, až našel místo, kde v chladném ránu nikdo nebyl, a sedl si na betonový kvádr. Všechny lodě v tomto přístavu byly malými sestrami obrovských monster ozubených kol, kovových vrtulí, pásů a šroubů, které občas šlo vidět z přístavu na pobřeží a ze kterých se Deeovi pokaždé rozbušilo srdce.

Právě proplouvala jedna z těch větších lodí. Kapitánský můstek se zařezával do nebe a dodával bílé mase na dramatičnosti. Dee vytáhnul polaroid, přiložil k oku, namířil a cvakl. Položil si vrnící přístroj na klín a pohlédl před sebe. Nechal svůj obličej volně viset v prostoru, aby ho mohla do něho nakopnout další náhodně procházející múza.

Nakonec však schoval černobílou fotku mezi stránky tlustého zápisníku s deskami v černé kůži a mnoha dalšími polaroidy uvnitř. Na bílý papír připsal datum. Každý den má číslo, každá válka má název, ale když otáčel známé stránky s oslíma ušima, nebyl si jistý, jestli každý mrtvý má jméno. Zápisník s fotoaparátem schoval zpátky do tašky přes rameno a postavil se. Černé desky zápisníku je svíraly jako rakev.

Jedna z blankytných kaněk v ocelovém oceánu se přesunula nad střechy města a jeho kůže barvy mléční čokolády začala jihnout pod ranním sluncem. Stébla jako jehlice vyrážela z vodní hladiny, natahovala prstíky ke světlu a jeho zlatavá propiska házela prasátka na bílou plochu, která se rychle plnila surrealistickými náčrtky odrazů v řece.

V zelenkavých chomáčcích za vodní linií zahlédl vytáhlou postavu v černém. Malý pavouk na pavučině budoucích vizí. Triploidní černokněžník. Atmosféra se začala nadouvat jako chuchvalce řas na bahnitém dně ve vlnách. Hubené prsty listovaly atlasem myšlenek. Král lžíce, který ve tmě počítal, kolik pokladů mu ještě na ní zbývá.
Dee zíral tak dlouho, až se všechno rozplynulo, a krajina mu před očima uhýbala, zatímco řeka zůstala stejná. Ne naopak.

*

Roku 2000 dlel bůh asi někde nad malým kostelem na kopci. Ze střechy k zemi padaly tlusté provazy vody a vzduch každou chvíli proťal ostrý záblesk světla a po něm hrom, jako by země ústy z hlíny polykala celé hory. Zarýval nehty do lavice. Cítil, jak mu mezi lopatkami stéká kapka potu a někde mezi plícemi se mu drápky zachytila panika, která tahala a tahala tak, že měl pocit, jako by se celý jeho hrudník za neuvěřitelného tlaku smršťoval.

Kázání kněze pohltily stěny, do kterých se opíral mocný vítr. Usazenými lidmi pulzovala vlna nervozity a jejich siluety se plazily po zemi jako stínový hadi omotávající se kolem kotníků.

Zahřmělo.

Dee povyskočil a otevřel ústa, než ale stačil vydechnout vzduch v hlasitém výkřiku jako od slizkého novorozence, který se zděšeně vzpírá světu, jen co na něho přišel, silné prsty se mu kolem paže semkly jako ocelové okovy. Zalapal po dechu a podíval se do klidné tváře svého otce, který konečně uvolnil sevření. V mělkých rýhách byly vepsány všechny ty malé/velké katastrofy všedních včerejšků. Znovu jsem se uklidnil a zahanbeně upřel pohled na modlící knížku před sebou se zprohýbanou vazbou.

Země se znovu otřásla a tentokrát jednou krátce vykřikl. Přikrčil se pod očekávanou ránou, ale když se nic nestalo, udiveně se podíval vedle sebe. Obličej jeho otce zbledl a protočily se mu panenky. Po chvíli se jeho těla začal zmocňovat třas, jako by jím proudila elektřina. Dee si vzpomínal na pocit studu při pohledu na otce, kterému provaz slin mlátil o obličej.

Ostatní ženy vzaly matce hlas a děti začaly ječet. Kdosi vyvlékl otce do uličky a další muži se kolem něho shlukly ve snaze přitisknout zmítajícího se chudáka na zemi.

Otec umřel na epileptický záchvat na jaře při nedělní mši. V ten den bylo v jeho deníku na bílé stránce pouze černou pastelkou napsané datum.

*

Dee byl stydlivé dítě a otec pro něho vždycky představoval silný most mezi ostatními a jeho soukromým úlomkem reality. Zoufale se snažil spojit s okolním světem, ale nevěděl jak. Neustále proto snil s otevřenýma očima, ale vždy to zůstalo jen v jeho hlavě a papírové sešity představující drahocenné deníky přepisovaly svá tajemství na spodní stranu matrace.

Nebyl tím dítětem, kterým byl den předtím, dokonce ani tím, kdo byl před pár minutami, a to bylo v pořádku, protože se mu nelíbilo, kým byl. Usínal v posteli, která se každou noc měnila v rakev pro jednoho mladého člověka a peřina v rubáš.

Rostl a začal jsem se bavit s dětmi zlomenými a ublíženými. Jejich přátelství mu přineslo hodně, protože oni věděli, jak přežít a že vše jednou přebolí. Baculaté ručičky věděly, kdy si zacpat uši, když nechtěly slyšet, narůžovělá oční víčka se semkla, když nechtěla vidět. Pak se zesílil tlukot srdce uvnitř těla basové katary a zbytek piva, kterého v lahvi zbylo po včerejší noci na dva prsty, chutnal v sedm ráno stále lépe a lépe.

Se všemi se po střední škole rozloučil a jednoho krásně zamračeného dne matce oznámil, že se chce stát tuláckým fotografem. Jestli ho miluje, nechá ho jít. Několik týdnu brečela, a tak se rozhodl ustoupit a zatím se pouze věnovat studiu fotografie. Dal ji sbohem na maloměstském nádraží. Sledoval, jak se mu její nezaostřené, do davu tupě hledící oči vzdalují. Nakonec zamávala a v kdysi svátečních, potom už jen prošlapaných a chudobných sandálech odkráčela s igelitkou v každé ze zubožených rukou domů.

Chtěl najít něco, co by miloval a focení se zdálo jako dobrá volba. Něco co by miloval a co ho pohltí. Něco co ho v 3:33 ráno donutí vstát a fotit, psát v autobuse na jízdenku plány dalších cest a psát na stěnu záchodu v hospodě spásné myšlenky. Něco, čemu by mohl věnovat celou svojí bytost. S lidskými tvory to nešlo. Jejich absence značně redukovala možnosti se před nimi ztrapnit. Navíc postrádal kvalifikaci pro jednání s nestvůrami pohlaví ženského.

Odjel do Camden Town, londýnského undergroundu. Bydlel v bytě ještě s jedním známým, který se pro změnu rozhodl, že bude hudebníkem. Byt vypadal jako z fotky oblíbené u hipsterů. Prázdné bílé stěny, dvě matrace, skvrna od vína na podlaze... Oblíbené u hipsterů, kteří si přečetli Bukowského a myslí si, že ví vše o chudobě. Ze začátku se mu líbilo, jak poetické to nehromadění majetku je. Prostě žádný byt plný zbytečností, na které bude jenom sedat prach a ve kterém nebudou zakrslé obludy, které se dusí diamanty. Jenomže za chvíli si připadal jako ta zbytečnost plovoucí ve vakuu od jedné holé stěny k druhé.

Občas to bylo ale spíš lepší než horší. Třeba když byla ta příšerná vichřice, Dee seděl s rukama sepnutýma na zemi před oknem a bavil se nápady, jaké různé předměty by mohly vybít skleněnou tabuli a zabít ho. Přítomnost byla najednou příliš malá. Na nebe se všechny ty myšlenky nevešly. Všechny ty barvy a tvary ale přestaly vystřihovat šablonky příběhů v momentě, když vzal do ruky propisku, foťák nebo zapnul počítač. Malé pusinky hulákající zpoza každého stínu najednou ztichly a veškeré bytí se scvrklo do bezútěšně blikajícího kurzoru na bílé obrazovce.

Chodil do školy, jedl a spal a pracoval. Občas se opil, bavil se a trhal fotky. Nakonec ale Deeovi kroky byly vždy jako tanec baletky - každý měl svůj směr a řád. Toužil zapomenout a pohnout se, vychýlit se mimo směr. Duše křičela po naprosté svobodě. Cítil, že kdybych měl odvahu uvolnit paže z pevného objetí vlastního těla a natáhnout ruku, tak by se jí dotknul, poznal bych svobodu. Možná by byla horká a popálil by se, možná chladnější než led.

Ale fotil, to bylo hlavní. Obličeje zlomených dětí, na kterých za tu krátkou dobu stihl čas vyrýt koryta vrásek. Některým už stihly i uhnít obě ruce. Takový je život.

Dee jenom čekal, až bude moct z doků vyrazit do práce, kde to nenáviděl. Cítil se prázdný, nepatrný a rozčílený. Potřeboval někoho, kdo by mu aspoň přibližně načrtl, co si má počít se sebou samým a se světem. Potřeboval ostrý meč, se kterým bych se prosekal skrze sítě falešných úsměvů a nitěmi loutek.

Vešel do baru, vstříc dalšímu beznadějnému večeru.

Když krájel už šestou limetku do sladkého drinku pro holky, které měly někde hodně nízko na hrudníku stejný čárový kód (tak nízko, že to ani v jejich výstřihu nešlo vidět) zaslechl naléhavý hlas. V rohu stála hubená vysoká postava v černém. Kluk cosi nesoustředěně drmolil do mobilu.

Bylo na tom něco dojemně hrdinského, jak se jeho kostnaté zápěstí lámalo pod tou drobnou váhou, kterou se opíral o stěnu. Pro ten nezaostřený pohled, který mířil někam přes mulatovo rameno, se určitě napsaly ty nejzvláštnější verše a provedly perfektní zločiny. Stál tam neprůstřelný, s duhovkami zastřenými šedí okultismu, i když se mu podlamovala kolena. Podivná existence uvězněna v úzkém prostoru ohraničeném jeho rameny, kolem které se nesl nezaměnitelný přízrak výzvy.

Podrážky černých perek úsečně vrzly, když se alegorický človek obrátil k odchodu. Hádes zavolal Persefonu, nevinou s květinovým věncem ve vlasech i vládkyni podsvětí, zpátky k sobě.
A Deemu zvonil telefon.

*

Lidi přistupovali blíž a kruh těl se kolem rakve stáhnul jako smyčka. Skvěla se ve vykopané díře jako zub v propadlých ústech stařeny. Věděl, že by měl plakat, protože co si jednou nebe vzalo, zpátky už nevydá.

Vzpomínal na ni v pokusu vymáčknout ze sebe jedinou šarmantní slzu harlekýna, která by okouzlila publikum. Nikdy se nechovala jako dáma a neudělovala milosti jen tak pro nic za nic. Malá, statečná žena, která čaj nechala louhovat vždycky dvakrát. Hrubá a neomalená krotitelka šelem s drápy tlustými na tři prsty. Stará matka Deeho okouzlovala svou jednoduchostí. Každý den nořila prsty do nekonečné studny absurdity každodenního života, aniž by si za každým svým činem stavěla armádu z otazníku jako její syn. Chránila ji snad právě její hloupost a jednoduchá odhodlanost. Složité problémy pro ni neexistovaly. Uměla je ploše vyložit na stůl a zjednodušit jako nikdo jiný. Byla to statečná a hrdá žena, kterou Dee miloval a pro kterou teď neplakal.

Vztekle dupal svátečními lakýrkami na imaginárním jevišti. Nešlo o to, jak se doopravdy cítí, ale o to, jak má dle bontonu vypadat, že se cítí. Stál u hrobu do té doby, než se všichni rozešly a z ocelové nebe nad ním mu nezačalo klopy černého saka zdobit perličkami deště.

Cítil prázdnotu, cítil obrovskou díru v obloze, kterou po sobě zanechala, ale netruchlil. Ona vedla ten nejlepší život, který mohla, a teď byla mrtvá.

Ještě ho napadlo, zda předtím, než uzavřeli rakev, si vzali hřitovní zřízenci ze střibrných vlasů zlatou sponu, a pak odešel.

Volný.

 

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement