August 2015

Býti estétem

24. august 2015 at 17:23 | Ҽ. |  literární dehonestace
Spisovatel odtahuje od papíru kuličkové péro, kde se před pár chvílemi do papíru vpil inkoust slov Pravá krása je ta, která… a s nakrabaceným čelem si promýšlí, jak doplnit myšlenku tak, aby si ji mládež po celém světě vytetovala na předloktí. Absintem zmožený malíř se dokázal sám zhypnotizovat tisícem dechberoucích odlesků sklenic a lahví za barem a koketa s velkým výstřihem kapituluje a upouští od snaživého předklonu. Badatelé a páni estetikové nemají jednotnou definici krásy, protože se mění se jako kutálející duhová skleněnka na slunci.

Krása vnější a krása vnitřní jsou dvě cizinky, které mají jen společné křestní jméno, a z pokrevní příbuznosti je od dob půvabných náboženských ikon a Shakespearových ohavných zloduchů podezřívá málokdo, přesto jsou proti sobě štvány jako dva vzteklí v aréně. Stojí naproti sobě, načež méně milována a také méně nenáviděná se zvedá a odchází.

Zůstává dáma v indigových, zlatou nití prošívaných brokátových šatech a zároveň i prostá jakéhokoli zdobení. Někdo jí vidí v deštivých březích Albionu, jiný se jí nechá svést v polární noci, jiného pohladí dlaní ze slunečních paprsků na plážích Valencie. V mužích i ženách zaběhlého, okázalého půvabu, nebo naopak ostrých rysů a obscénní přitažlivosti.

Většina má před očima různě barevná sklíčka, málokdo si zakryje oči úplně, jako by ho krása urážela nebo odpuzovala, a po tomto stvoření abstrakce plivou. Většinou jí ale plaše uhýbají vedení jen vlastní zhrzeností a hořkostí. Umělci se jí naopak odevzdávají úplně.


Krása si na vodítku drží povrchnost a závist a spoustu dalších psů, kteří vás mohou snadno pokousat. Krása není tím nejdůležitějším, co nám život přináší, přesto je nádherné se jí nechat prostě jen okouzlit.