Chci se reinkarnovat do ještěřího krále

13. december 2017 at 12:31 | Ҽ.
Uh. Mám takový pocit, že jsem teď trošku vynořila hlavičku z tříleté mlhy, která byla občas fajn, když se do ní zamíchal chlast a drogy, jinak byla vším, co se dá od mentální strnulosti očekávat. Jaké to je teď? Bolí mě záda, hlava (a vlastně všechno, kurva), digi čísla na váze se odmítají přehoupnout přes magické číslo 43 a všechny odstíny mojí šílenosti vybledly a zbylo jen něco s hodně pomalým mozkem a poškozenou skořápkou. Za dobu moji proměny z podivína na zhotněnou frázi mám-v-píči jsem jsem naneštěstí udělala spoustu důležitých životních rozhodnutí. Vlastní selhání je strašně těžký šutr, co si taháš furt všude sebou, dokonce i tam nahoru, aby se ti při seskoku spolehlivě rozdrtily obratle. Člověku se nechce investovat do zkrachovalého podniku vlastního života.
 

Zastřelte běžce

21. september 2017 at 22:07 | Ҽ.
I přes na duševní choroby bohatou historii vyhledávání se přeci nemůžeme unáhleně uchylovat k neodborným diagnózám, nepřiznat si ale kratší depresivní epizodky by hraničilo s vyšinutostí, ha. Každopádně jestli je na programu mentálního cirkusu ještě něco víc, to nevím. Přemýšlím o ocelové trubce do spánku. Občas. Umřít ale nechci, jen mě zas o tom bude bavit na chvíli přemýšlet.

V oku tornáda

5. june 2017 at 21:44 | Ҽ.
Je měsíc č. 1 a začíná být v hlavě čím dál zvrácenější, ale až na kliky upatlané od zvratek, špinavé dlaně a jeden pramen vlasů přilepený k bílé stěně záchodové mísy se to do skutečného života nepřenáší. Špičky prstů namáčí ve vodě a poslouchá industriální dunění potrubí.
Velikost síly ef přitahující těleso k povrchu zemskému neodpovídá hmotnosti tělesa em. Poslední dobou je těžké vstát, a ještě těžší se podívat do zrcadla. Zírá na ni prázdný úplněk obličeje s červenými žilkami kolem nosu a žlutými zuby mezi popraskanými rty. Je těžké vstát, ale někde za zavřenými dveřmi to neustále bzučí, občas skřípne jako poškozený hardware. Hlava v dlaních, gumový kroužek kolem zápěstí, cigáro v puse a dotěrné myšlenky. Trocha pudu sebezáchovy by neškodila a ambice by vyloženě spasily. Žádná cesta nevede nikam, když kormidlujete takový vrak. Ztroskotáte na blbém ostrově, kde pod palmou spí mechanická opička s činely, na které vytrvale tříská.

Pusť. To. Dítě.
 


Mizerní #1

6. may 2016 at 19:35 | Ҽ. |  literární dehonestace
laciní a znepokojivý.

Dopisy z Imaginária #3

20. january 2016 at 22:59 | Ҽ. |  literární dehonestace
Dááávno před RR.

Dopisy z Imaginária #2

23. december 2015 at 21:38 | Ҽ. |  literární dehonestace
Éra po RK. Přeji všem ty nejrozkošnější Vánoce. Je to všechno pozitivnější, než se zdá.

Dopisy z Imaginária #1

6. november 2015 at 21:12 | Ҽ. |  literární dehonestace
RR, ke konci


Loutkaři!

17. october 2015 at 12:18 | Ҽ. |  literární dehonestace
Čistě pro potřeby vyjádření souhlasu s vlastní identitou. I úlovky se stoky můžou mít nějakou citovou hodnotu.


Polaroid Dee

22. september 2015 at 12:46 | Ҽ. |  literární dehonestace
Protože se musím udržet produktivní.

Býti estétem

24. august 2015 at 17:23 | Ҽ. |  literární dehonestace
Spisovatel odtahuje od papíru kuličkové péro, kde se před pár chvílemi do papíru vpil inkoust slov Pravá krása je ta, která… a s nakrabaceným čelem si promýšlí, jak doplnit myšlenku tak, aby si ji mládež po celém světě vytetovala na předloktí. Absintem zmožený malíř se dokázal sám zhypnotizovat tisícem dechberoucích odlesků sklenic a lahví za barem a koketa s velkým výstřihem kapituluje a upouští od snaživého předklonu. Badatelé a páni estetikové nemají jednotnou definici krásy, protože se mění se jako kutálející duhová skleněnka na slunci.

Krása vnější a krása vnitřní jsou dvě cizinky, které mají jen společné křestní jméno, a z pokrevní příbuznosti je od dob půvabných náboženských ikon a Shakespearových ohavných zloduchů podezřívá málokdo, přesto jsou proti sobě štvány jako dva vzteklí v aréně. Stojí naproti sobě, načež méně milována a také méně nenáviděná se zvedá a odchází.

Zůstává dáma v indigových, zlatou nití prošívaných brokátových šatech a zároveň i prostá jakéhokoli zdobení. Někdo jí vidí v deštivých březích Albionu, jiný se jí nechá svést v polární noci, jiného pohladí dlaní ze slunečních paprsků na plážích Valencie. V mužích i ženách zaběhlého, okázalého půvabu, nebo naopak ostrých rysů a obscénní přitažlivosti.

Většina má před očima různě barevná sklíčka, málokdo si zakryje oči úplně, jako by ho krása urážela nebo odpuzovala, a po tomto stvoření abstrakce plivou. Většinou jí ale plaše uhýbají vedení jen vlastní zhrzeností a hořkostí. Umělci se jí naopak odevzdávají úplně.


Krása si na vodítku drží povrchnost a závist a spoustu dalších psů, kteří vás mohou snadno pokousat. Krása není tím nejdůležitějším, co nám život přináší, přesto je nádherné se jí nechat prostě jen okouzlit.

Where to go next