Vole!

7. april 2018 at 16:53 | Ҽ.
Každá knihovna má svoje maskoty.

Flashback z hospody:
"Však, ty vole, kdo dneska ještě chodí do knihovny?"
"Já tam pracuju, ty vole!"

Kupříkladu pan K. byl prý strašně vzdělaný, inteligentní a jak už to bývá, tak taky arogantní debílek, který hrozně rád všem dokazue, jaké jsou to nuly. Teď všechny halasně zdraví "Dobrý den, paní knihovnice! Dobrý den, pane sousede!", v kapse má ready kapesník, kterým je pohotově schopen setřít sliny, které mu koutkem pusy ukápnou na pult a prej se jednou svěřil, že je od těch prášků, které bere chudák na hlavu, už nějaký pátek impotentní. Nejlepší je, že je pořád chytřejší než všichni my dohromady. Čte si tam v ruském originále básně od Jesenina a občas se vytasí s tak specifickou a odbornou znalostí a pak řekne: "Ale však vy to určitě víte, paní knihovnice!" a já se jen pousměju, protože nemám vůbec šajnu.


A tak si žiju.

Ó, ubozí robotníci kulturního sektoru! Snad i v mojem vypravěčském stylu jde poznat, že nemám čas na deprese... nebo je to možná tím sluníčkem. Život trávím v MHD, kde čtu, nedělám víceméně nic kreativního nebo něco, čím bych trénovala svůj zakrnělý mozeček, ale občas už mi nějaký strom začne připomínat zdvyžený prostředníček nebo mě tak napadne, že kdyby měla žena tři prsa, bylo by dobré, aby místo prostřední bradavky měla oční bulvu. Jako třetí oko, ne? Tak ne no.

A taky jsem teď četla Šabacha, Burgese a Palahniuka, takže mám tendenci mluvit a psát obecnou češtinou, ty vole!
 

Uděláme tam ostudu.

18. march 2018 at 12:23 | Ҽ.
Zase se mi ve skleníku vlastní psyché začíná dařit pěstovat roztodivné zvyky a podivnosti, kterým se na tom bahně nijakosti začíná podezřele dařit. Jsou to maličkosti, které se ale kupí na hromadu. Totální píčoviny. Na podlaze si třeba už nějaký měsíc střežím pravděpodobně mrtvou berušku, které navíc asi před týdnem přilezla kamarádka. Základem je na ně nešlapat a nezbůsobovat v jejím okolí přílišný vzruch, taky by takové probuzení ze zimního spánku nemohly ustát. Možná je chuděra slabá na srdce, a proto se vůbec nehýbe. Taky jsem si půjčila knihu rozhovorů z kanibaly. Mají drsné jména, jako je Zabít a Tráva, kterou žerou prasata. A ty perokresby jsou prostě krásné.

Jsou tu i jiné zvláštnosti a specifika mého aktuálního stavu přežívání, ale mám trochu prázdno v hlavě, tak mě snaha vysvětlit každou komplexnější myšlenku úplně vyvede z míry. Je to lepší zabývat se maličkostmi a střežit si své drobné projevy, protože u těch jsi jsem doopravy jistá, že jsou jen moe a nikoho jiného. Nedotčené vnějším vesmírrem. Lepší je, když je můj svět malý, úplně maličky, vešel by se do kapsy. Není v něm místa na tolik sraček, televize Barrandov a Nora Robbertsová.

Každopádně bych si asi měla zajít k doktorovi a ne, emyslím toho přes hlavu. Včera mě přepadla akutní bodavá bolest. Letěla jsem na hospodské hajzly, sedla si na podlahu a přitáhla si kolínka k bradě, jen aby se mi udělalo ještě hůř. Vtrhla tam ženská, které začala hned docela zděšeně couvat ve dvěří. Nasraně jsem se zvedla, člověka nenechaj ani v klidu chcípnout. Vzala jsem si od stolu kabát, vypotácela se v mdlobách ven a asi poprvé vyzvracela na asfaltku to jedno pivo kvůli ostré hnusné bolesti, která přišla nečekaně asi před dvěma minutama. Je to prostě divný a nějak nechci, aby mi to kazilo plány na třicátého. Prostě se dvě slezské šupačky vydají na chvíli do Prahy, aby tajně z plastové láhve upíjely čepované víno a jen tak se toulaly někde, kde nás neznají a kde nás nenajdou.

Johanka

31. january 2018 at 20:11 | Ҽ.
Já nevím, jak to mám popsat. Posledních pár minut se mi hrozně blbě dýchá. Nevím, jestli lidi po mně chtějí, abych ze sebe udělala mučedníka. Nevím jak to udělat a ani nevím, jestli chci. Chlast, drogy, fialové bestie, co ti nalezou o půlnoci oknem... nikdo není šťastný! A přitom je pro ně o tolik důležitější euforie než pravda, proto do sebe sypou ty sračky. Nejlíp se má ta, co odfakovala přes Čínu až tam na jih. Jak já ji zavídím. Není mi dobře. NENÍ MI DOBŘE! Nevím, kdy mi naposledy bylo.
 


Chci se reinkarnovat do ještěřího krále

13. december 2017 at 12:31 | Ҽ.
Uh. Mám takový pocit, že jsem teď trošku vynořila hlavičku z tříleté mlhy, která byla občas fajn, když se do ní zamíchal chlast a drogy, jinak byla vším, co se dá od mentální strnulosti očekávat. Jaké to je teď? Bolí mě záda, hlava (a vlastně všechno, kurva), digi čísla na váze se odmítají přehoupnout přes magické číslo 43 a všechny odstíny mojí šílenosti vybledly a zbylo jen něco s hodně pomalým mozkem a poškozenou skořápkou. Za dobu moji proměny z podivína na zhotněnou frázi mám-v-píči jsem jsem naneštěstí udělala spoustu důležitých životních rozhodnutí. Vlastní selhání je strašně těžký šutr, co si taháš furt všude sebou, dokonce i tam nahoru, aby se ti při seskoku spolehlivě rozdrtily obratle. Člověku se nechce investovat do zkrachovalého podniku vlastního života.

Zastřelte běžce

21. september 2017 at 22:07 | Ҽ.
I přes na duševní choroby bohatou historii vyhledávání se přeci nemůžeme unáhleně uchylovat k neodborným diagnózám, nepřiznat si ale kratší depresivní epizodky by hraničilo s vyšinutostí, ha. Každopádně jestli je na programu mentálního cirkusu ještě něco víc, to nevím. Přemýšlím o ocelové trubce do spánku. Občas. Umřít ale nechci, jen mě zas o tom bude bavit na chvíli přemýšlet.

V oku tornáda

5. june 2017 at 21:44 | Ҽ.
Je měsíc č. 1 a začíná být v hlavě čím dál zvrácenější, ale až na kliky upatlané od zvratek, špinavé dlaně a jeden pramen vlasů přilepený k bílé stěně záchodové mísy se to do skutečného života nepřenáší. Špičky prstů namáčí ve vodě a poslouchá industriální dunění potrubí.
Velikost síly ef přitahující těleso k povrchu zemskému neodpovídá hmotnosti tělesa em. Poslední dobou je těžké vstát, a ještě těžší se podívat do zrcadla. Zírá na ni prázdný úplněk obličeje s červenými žilkami kolem nosu a žlutými zuby mezi popraskanými rty. Je těžké vstát, ale někde za zavřenými dveřmi to neustále bzučí, občas skřípne jako poškozený hardware. Hlava v dlaních, gumový kroužek kolem zápěstí, cigáro v puse a dotěrné myšlenky. Trocha pudu sebezáchovy by neškodila a ambice by vyloženě spasily. Žádná cesta nevede nikam, když kormidlujete takový vrak. Ztroskotáte na blbém ostrově, kde pod palmou spí mechanická opička s činely, na které vytrvale tříská.

Pusť. To. Dítě.

Mizerní #1

6. may 2016 at 19:35 | Ҽ. |  literární dehonestace
laciní a znepokojivý.

Dopisy z Imaginária #3

20. january 2016 at 22:59 | Ҽ. |  literární dehonestace
Dááávno před RR.

Dopisy z Imaginária #2

23. december 2015 at 21:38 | Ҽ. |  literární dehonestace
Éra po RK. Přeji všem ty nejrozkošnější Vánoce. Je to všechno pozitivnější, než se zdá.

Dopisy z Imaginária #1

6. november 2015 at 21:12 | Ҽ. |  literární dehonestace
RR, ke konci


Where to go next